Putování po katastrálních hranicích 2011

8. května 2011

Sešli jsme se ráno v osm hodin v počtu 25 účastníků u závory při vjezdu do lomu. Nebe jako šmolka a zářící slunce slibovalo nádherný den. Ještě než jsme vyrazili, nezapomněl nás starosta upozornit, že každý jde na vlastní nebezpečí, rodiče ručí za děti a manželky za manžele. Nejdříve jsme prošli lomem a dozvěděli se něco o jeho historii i vyhlídkách do dalších let. Pokračovali jsme po hranicích katastru s Dlouhou Vsí a Bartoušovem.

Starosta nás vedl s jistotou horského vůdce a neopomněl nás upozornit na každou zajímavost, kterou jsme míjeli. Doplňovala ho kronikářka Martina zajímavostmi z pověstí. Vyšplhali jsme na nejvyšší bod našeho katastru - Bort, s výškou 539 m n.m., a pak jsme postupovali kolem samoty u Eisů a u Petrů k Sázavě.
Další hranice s katastrem Termesivy vede řekou, ale bylo jednomyslně rozhodnuto, že plavat po řece nebudeme nýbrž půjdeme po břehu. Zatím účelem bylo nutno překročit řeku přes železniční most. Kupodivu se ukázalo, že vyšplhat na příkrý železniční násep nebyl takový problém, jako z něj zase slézt. Sestup některých jedinců se spíše podobal valící se hroudě. Nicméně na dobré náladě to nikomu neubralo.

Obešli jsme škrobárenské rybníky, pokochali se pohledem na divoké kachny a bělostné labutě a po chvíli se nám do cesty opět postavila železniční trať pod firmou Dvořák.
Za tratí jsme pokračovali po hranicích s katastrem Kyjova.
Překonali jsme pole řepkové a následně i jetelové (husím pochodem na Bohmově kopci) a u lesa jsme načerpali energii do další cesty. Většinou jsme k tomu využili svačinu, ale někteří se snažili získat něco sil objímáním stromů. S elánem jsme pak vykročili zdolat další kus katastrální hranice, tentokrát lesní cestou, s katastrem ždíreckým. Když jsme dorazili ke ždírecké autobusové zastávce, byl původní plán projít kolem samoty u Pohlreichů. Zlověstný štěkot psů nás ale uvedl do bezradného postávání. Jít či nejít? Nikomu se nechtělo jít první. Nakonec se přece jen našel jeden statečný - pan Hanold. Když ale zmizel za domem provázen zuřivým štěkotem, zbaběle jsme zvolili cestu oklikou a zanechali ho svému osudu. Neustálé výčitky svědomí nás ale nenechávaly klidnými.

Cestou proti proudu Rouštanského potoka jsme se snažili ho dovolat telefonem, ale ozvalo se jen oznámení, že účastník není dostupný. Když jsme však dorazili k samotě na Prušec, čekalo nás radostné shledání. Pan Hanold už tam na nás čekal a nejevil žádné známky psího útoku.
Protože jsme měli dobrý mezičas, bylo rozhodnuto, že se budeme chvíli válet.
Když jsme si dost odpočinuli, čekal nás předposlední úsek směrem na Dejpuš. Na hranicích s krátkoveským katastrem jsme se dozvěděli, kdeže to pochovali nehodného správce Šauflera. I když se Martina snažila navodit hrůznou atmosféru povídáním o urýpnuté hlavě a pobíhajím černém psu, těžko se jí to mohlo v té prosluněné jarní přírodě za zpěvu ptactva podařit.

Putování bylo krásné. Zaslouženou tečkou bylo připravené ohniště, které na nás čekalo u lesa za samotami u Sv. Anny. Připravené občerstvení bylo vynikající. Při posezení u ohníčku bylo rozhodnuto, že katastr Simtanský obejdeme v září.