Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
26 27 28 29
Pošta Pohled - dočasná změna hodin
1 2 3
4 5 6
Pošta Pohled - dočasná změna hodin
7
Pošta Pohled - dočasná změna hodin
8 9
Filmový večer
10
Pozvánka na maškarní karneval
11 12 13
Pošta Pohled - dočasná změna hodin
14
Pošta Pohled - dočasná změna hodin
15 16 17
18 19 20
Pozvánka - Zasedání zastupitelstva obce Pohled
21 22 23
Kurz plstění
24
25 26 27 28 29 30 31

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Památky obce > Zámek - Cisterciácký konvent

ZÁMEK - CISTERCIÁCKÝ KONVENT

Postavení pohledského ženského cisterciáckého kláštera mezi ostatními cisterciáckými kláštery v českých zemích podle hodnocení současných historiků není příliš významné. Šlo sice o jeden ze dvou ženských cisterciáckých klášterů v Čechách (druhým byl klášter v Sezemicích, zal. 1265?) a jeden z pěti ženských cisterciáckých klášterů v českých zemích vůbec, avšak jednalo se z hlediska drženého majetku i počtu jeptišek o konvent malý. Moravské ženské kláštery tohoto řádu zaujímaly hierarchicky daleko vyšší postavení, byly majetnější i vlivnější, patronací je zaštiťoval samotný panovník nebo jeho choť a těšily se značné oblíbenosti v řadách vysoké šlechty i duchovenstva. Tak tomu bylo u kláštera v Oslavanech (zal. 1224-1225), v Předklášteří u Tišnova (Porta Coeli, zal. 1232) a na Starém Brně (zal. 1323). Pohledský klášter však byl o to houževnatější. Díky nepřetržité podpoře místní šlechty i měšťanstva přestál požár i válečná drancování, která se stala osudnými např. mužskému cisterciáckému klášteru v Nepomuku, Hradišti nad Jizerou, Vizovicích či Klášterní Skalici a ženským klášterům v Sezemicích i Oslavanech. V obecném měřítku byla expanze cisterciáckých klášterů na území Koruny značná. Celkově bylo v českých zemích založeno 10 mužských klášterů v Čechách a 3 na Moravě, plus jmenovaných pět ženských[1]. Do současné doby přetrvaly pouze mužské kláštery v Oseku, Vyšším Brodě a na Velehradě a ženský v Předklášteří u Tišnova.

Nejstarší dochovanou součástí pohledského kláštera je samozřejmě kostel Panny Marie (dnes sv. Ondřeje), k němuž byl položen základní kámen (jako kostela snad ještě farního) v roce 1265. O tom, že došlo ke změně účelu původního rozestavěného kostela, na jehož dostavbu byly už v roce 1263 vyhlášeny odpustky, svědčí nepravidelnosti v půdorysu kostela – osa presbytáře je výrazně posunuta oproti ose kostela, a to o 0,8 m k severu - a také to, že severní zeď těchto částí je průběžná[2]. Lze uvažovat o tom, že západní průčelí původního farního kostela tvořila masivní zeď, která dnes tvoří příčku pod kruchtou a přitom odděluje prostor kostela od prostoru sklepního charakteru. Prodloužení původního kostela nasvědčuje i trojice lancetových okének bez ostění s vyšším středovým (dnes vpravo od vchodu do kostela), která vedou právě k místnosti sklepního charakteru (za éry školy zde také bylo skladováno uhlí). Vzniklý klášterní kostel byl tedy oproti původnímu podstatně delší a především vyšší.

Další stavbou, která v Pohledu dle stavebního průzkumu mohla stát ještě před výstavbou klášterního komplexu, je prelatura (bývalá školní družina a dílny), a to spíše její přízemní středověké jádro. Zdá se, že původně šlo o samostatnou budovu oddělenou od kostela, původně nejspíš o jednotraktovou faru nebo komendu, přičemž její přízemí je „jako jediná stavba komplexu mírně pootočené vůči jeho pravoúhlé půdorysné osnově“[3].

 Další stavební prvky (žebrová klenba s příporami a hrotitými okny v presbytáři kostela) jsou odborníky datovány do doby po prvním požáru kláštera, do závěru první poloviny 14. století. Zde je nutné zmínit, že v dřívějších pramenech je často uváděno vypálení kláštera po smrti krále Přemysla Otakara II. (cca po roce 1278), v době braniborské nadvlády. Nejnovější zdroje však toto vypálení vyvracejí a první doložené vyhoření kláštera tak staví až do roku 1329. O obnově kláštera v první polovině 14. století nasvědčují použité stavební prvky identifikovatelné i v současnosti. Nejpozději v této době také vzniká nejstarší část konventu – hlavní trakt východního křídla (bez rozměrných jižních sálů, čili bývalé zasedací místnosti a tělocvičny). Zde byly nejspíše situovány sakristie, kapitulní síň a sál pro práci v místě dnešního vstupu a schodiště. Západní trakt s východním spojovalo jižní křídlo, které si zachovalo nejméně středověkých prvků, především mezitraktovou zeď ve sklepích. Také čtvercový modul o straně asi 4 metry, který vévodí dnešnímu půdorysu budovy a dobře patrný v půdorysu stavby, přetrval z gotické výstavby kláštera. Podle pánů Svobody a Lancingera, autorů publikace Bývalý klášter cisterciaček v Pohledu u Havlíčkova Brodu z roku 1997, lze usuzovat, že se klášterní křížová chodba skládala na severní a jižní straně z pěti modulů (popř. arkád, které nelze vyloučit) a na východní a západní straně pak ze šesti. Do předhusitského období by se dle slov zmiňovaných autorů mohla datovat přístavba východního křídla směrem k jihu, opatřeného kvůli svažitému terénu dvěma úrovněmi sklepů s křížovou klenbou[4].

Po fázi výstavby konventu došlo samozřejmě, jak je tomu v naší historii zvykem, k destruktivním událostem. Již od roku 1421 se zemí valila husitská vojska, města jako Kouřim, Kolín, Čáslav nebo Kutná Hora se vzdávala bez boje, popelem lehla sídla cisterciáků v Sedlci u Kutné Hory, v Sezemicích u Pardubic a dále benediktinské kláštery na Sázavě, ve Vilémově, v Podlažicích nebo Opatovicích nad Labem[5]. Není tedy divu, že se v této pohnuté době husité objevili i před branami pohledského kláštera. Po vypálení Brodu na počátku roku 1422 ho husité vzali útokem a sídlo cisterciaček lehlo popelem. Další uváděné zpustošení kláštera v roce 1424 nelze jednoznačně prokázat. Pokud k němu došlo, jednalo se o poničení zbytků klášterních staveb. Není také jasné, zda mnišky před plundrujícím vojskem utekly do Jihlavy a poté do Klosterneuburku (podle příkladu sedleckých cisterciáků), nebo se uchýlily zpět ke svým rodinám[6].

Již třetí obnovu kláštera můžeme datovat do roku 1468, kdy král Vladislav II. Jagelonský potvrzuje stará klášterní privilegia, a do roku 1479 - v dochované listině vystupuje abatyše Alžběta (což svědčí o obnově konventu a klášterního života). Dobu 16. století lze hodnotit ze stavebního hlediska jako stabilizovanou, neboť klášterní kostel byl upraven o severní předsíň s hřebínkovou klenbou a dále docházelo i k úpravám kleneb ve sklepích východního a západního křídla.

 Další pohromu pro klášter znamenala třicetiletá válka. Hned na jejím počátku, 6. 2. 1620 klášter opět vyhořel (tentokrát byl požár založen nejspíš úmyslně)[7] a za pobytu Švédů na území Koruny České došlo 7. března 1645 k vyplenění kláštera vojskem[8]. Po těchto újmách bylo nutné obnovit konvent a celý klášter opravit. Spolu s abatyší Markétou Dittmarovou se do vypleněného kláštera vrátilo pouze 6 řádových sester. Zásluhu na zahájení obnov konventu měly především abatyše Justina Anna Borschowská (1646-1652) a Barbora Kateřina Gamsová (1652-1666)[9].

Stavebních úprav v těchto letech doznala především prelatura. „Před gotické křídlo byl ze severní strany představen další trakt, který také vyrovnal jeho mírně šikmou polohu, a na rozšířeném půdorysu bylo nově vyzdviženo 1. patro, obojí v úplnosti opatřené valenými hřebínkovými klenbami s rozměrnými trojbokými výsečemi. Na fasádách se zachovala i kamenná ostění s lištou a štítkem v nadpraží a v zásadě i oba štíty. Severní štít byl sice později výrazně architektonicky zhodnocen, avšak jižní si zachoval i svůj lichoběžníkový tvar a členění římsou a pilastry (viz foto). Pozoruhodným prvkem byla arkádová lodžie, jíž se zřejmě otevíral k Sázavě celý jižní trakt 1. patra. Na obvodu jeho zazdívek se zachovaly i zbytky sgrafitového kvádrování.“[10]

Po třicetileté válce došlo i k opravám zastřešení kostela – lodi a presbytáře, na jižním konci západního křídla konventu, což svědčí nejspíše o jeho prodloužení s cílem zachovat souměrnost celého komplexu. V této době tedy vznikl půdorys stavby v podobě písmene H, fasády byly rytmizovány pilastry a byly sjednoceny okenní osy. Dále vznikaly také klenby dvou nadzemních podlaží, které jsou téměř v úplnosti raně barokní, a dá se tedy usuzovat, že v této době došlo k sjednocení výškových úrovní konventu. Obdélné cely pro jeptišky v patře východního křídla a čtvercové v obou podlažích západního křídla pak byly opatřeny neckovými – klášterními klenbami.

Obnova klášterních budov pokračovala také za působení matky představené Konstancie Marie Marquartové, vykonávající svou funkci od roku 1690 až do roku 1716. Jelikož byla abatyší velmi činorodou, za toto období stihla klášter nejen udržovat, ale i zvelebit. V roce 1694 byly pořízeny nové kostelní hodiny, roku 1698 byla přistavěna ke konventnímu kostelu kaple Všech svatých (podle průzkumů byla nažloutlá omítka doplněna červeným zvýrazněním vystupujících prvků, což se promítlo i v pozdějším barevném provedení opatství – fary), roku 1700 byl položen základní kámen barokní sýpky (u které je uváděn následný požár v roce 1702), v roce 1710 bylo započato s výstavbou nového proboštství podle návrhu Jana Blažeje Santiniho (dokončeného 1714), dále byl pohledskému klášteru poskytnut z plaského kláštera obraz Nanebevzetí Panny Marie Petra Brandla[11] a v roce 1711 byla na obecní náves umístěna socha sv. Jana Nepomuckého. Bezpochyby přičiněním právě této abatyše byly věže konventního kostela osazeny dvěma zvony vyrobenými v letech 1698 a 1700.

Do první poloviny 18. století je datována honosnější výzdoba interiérů – zaklenutí (zimního) refektáře (bývalá zasedací místnost), nástavec nad portálem nad ním položeného sálu (letního refektáře, což je bývalá tělocvična, obojí ve východním křídle) a především hlavní oltář kostela.

Další stavební úpravy byly učiněny těsně před zrušením kláštera po roce 1772, kdy 14. listopadu údajně lehla popelem polovina vesnice. Klášter zůstal ušetřen, ale toto neštěstí bylo impulsem, aby představená kláštera Candida Adlerová učinila mnohá opatření. Můžeme se domnívat, že právě po požáru obce byla v konventu vyměněna část krovů, byly sneseny barokní štíty konventu, u prelatury byl dekorem opatřen severní štít (v roce 1773, jak informuje dodnes zachovaná štuková výzdoba)[12]. Z této doby patrně pochází i některý mobiliář, především mnohé dveřní a okenní konstrukce.

 V roce 1782 byl klášter patentem Josefa II. po více než pěti stech letech své existence zrušen. Při přípravě k dražbě byl sepisován majetek i inventář zrušeného konventu a právě z tohoto soupisu se můžeme dozvědět, jak klášter vypadal. Tento stav věci potvrzuje i odhad nemovitosti vyhotovený právě kvůli dražbě. Z odhadu se dozvídáme, že vybavení kláštera bylo velmi strohé. Klášter sestával z opatství (prelatura přestavěná r. 1773, čili budova s bývalými školními dílnami a družinou), kde se nacházela hovorna, zimní a letní pokoj abatyše a kvelby. Opatství spojovalo s konventem (dnešní zámek) schodiště, v konventu se pak nacházely cely jeptišek, škola, refektář, kuchyň a spižírna. Ústřední část tvořily čtyři větve chodeb kolem rajského dvora (dnes malé nádvoří se studnou).

 Klášter však byl v roce 1783 prozatím prodeje ušetřen a bylo rozhodnuto, že bude využit jako shromaždiště pro pražské malostranské karmelitánky a staroměstské dominikánky. Tak se také stalo. Jak uvádějí autoři Svoboda a Lancinger: „V té souvislosti bylo při několikerých prohlídkách poukazováno na dlouhodobý nedostatek předchozí údržby, projevující se tu a tam trhlinami na hlavních zdech a opadanou omítkou od zatékající vody“[13]. Byla požadována rozsáhlá výměna šindelové střechy na konventu i kostele, předlažba chodeb, výměna prkenných podlah a oken, generální oprava záchodů. Oprava proběhla zjara roku 1784. Šlo tedy o úpravu interiérů i střechy, na kterou podle soudobých pramenů bylo použito 40 tis. šindelů a 10 tis. cihel. Shromažďovací dvůr jeptišek pak fungoval až do r. 1792. O tom, že však šlo pouze o částečnou přestavbu, svědčí fakt, že v 1786 byl vyhotoven další seznam stavebních úprav potřebných ve „shromažďovacím domě“. Mezi nimi bylo i přeložení dlažby chodeb v přízemí, výstavba prádelny nebo pokrytí zbylých traktů střechy šindelem. Dá se tedy říci, že stávající úpravy zajistily klášterní prostory pouze tak, aby byly nadále obyvatelné.

Když karmelitánky r. 1792 odešly zpět do Prahy, byl vytvořen další odhad majetku a klášter měl jít znovu do dražby. Dražba z r. 1793 však byla neúspěšná, klášter byl pouze pronajat jihlavskému továrníku Jostovi, který z části vytvořil soukenickou manufakturu. Dle M. M. Feyfara však „vyřezával i trámy z krovu na palivo a jeho nájem brzo skončil.“[14]

V opakované dražbě z 5. 2. 1807 pak klášter i celé pohledské panství získal Josef hrabě z Unwerthu. Z toho, co jsme si řekli, i z předávacího inventáře je zřejmé, že hrabě získal velmi stroze zařízený příbytek. Kromě kamen v celách, dveří a oken s mřížemi se v konventu nic nenacházelo. Z druhé strany to svědčí o nenáročnosti a skromnosti zdejších jeptišek. Inventář uvádí pouze kuchyň s velkým ohništěm a dvěma kamennými vodními nádržemi, vestavěnou skříň, kurník pro drůbež a místo rajské zahrady uprostřed konventu křížovou zahrádku s několika stromy a pumpou[15].

 O tom, jak si s obnovou a zušlechtěním bývalého kláštera poradil nebo spíše neporadil Josef z Unwerthu svědčí další předávací protokol, který dokládá, jak zámek vypadal v roce 1822, po patnácti letech ve vlastnictví Unwerthů. V tom roce bylo totiž vedeno pozůstalostní řízení a panství bezdětného Josefa zdědil r. 1824 jeho nezletilý synovec Evžen hrabě Silva-Tarouca.

Na dnešním malém nádvoří se nacházel hospodářský dvůr s obedněným hnojištěm, bedněným záchodem, s kurníky a prasečími chlívky. Po levé straně tohoto nádvoří stála konírna, naproti vstupní bráně pak nám dobře známá vrata, kterými se vcházelo do zámku. Popis dále v přízemí uvádí kuchyni s prádelním kotlem (na 56 l) a povidlovým kotlem (na 35 l) a spižírnou. Ve vnitřním nádvoří se nacházely vozovny a dřevník (S a V strana) a chodby do přízemních místností jižního a západního křídla. Uprostřed dvora stála pumpa a holubník. Popis pokojů v přízemí se omezuje na toto: „Pokoj N má dvě špatná chatrná okna, je bez topení a má špatnou prkennou podlahu. Pokoj O má jedno špatné okno, chatrnou cihelnou dlažbu a stará zelená kamna. Pokoj P má dvě špatná okna, velmi opotřebovanou prkennou podlahu, je bez topení“[16], atd. Tento popis svědčí opravdu o velmi strohém zařízení ve stylu spíše asketicky klášterním, pouze poslední místnost východního křídla (bývalá zasedací místnost) nesla název divadelní pokoj. První patro zámku na tom nebylo o nic lépe. Pokoje byly povětšinou vybaveny dvojitými okny s tabulkovými skly (zachovalo se např. půlkruhové vnitřní okno u bývalé tělocvičny) a okenicemi, byly vymalovány, měly původní prkennou podlahu (ještě klášterní) a buď jedna kamna v pokoji či žádná, nebo jedna pro dva pokoje. Kuchyň i záchody se nacházely v prvním patře v západním křídle (za bývalou ředitelnou)[17].

Jak je vidět, hrabě z Unwerthu tedy provedl pouze nezbytné úpravy (vybourání některých příček mezi původními klášterními celami nebo naopak přepažení chodeb), aby zajistil obyvatelnost v kamenné studené budově. Jak se vyjadřují pánové Svoboda a Lancinger ve svém pojednání, byl to nade vší pochybnost teprve další majitel Evžen hrabě Silva-Tarouca, který provedl klasicistní přestavbu konventu na zámek, který měl ve vlastnictví od roku 1824 do roku 1864.

Bohužel, o vzhledu zámku si můžeme udělat představu až ze spisu z r. 1888, neboť dřívější odhad (a tím pádem i popis zámku) vyhotovený kvůli prodeji v r. 1864 se nedochoval (V tomto roce Evžen prodává pohledský zámek z rodinných důvodů Clotildě hraběnce Clam-Gallasové rozené z Ditrichsterina, která ho spojila se svým panstvím Přibyslav-Polná). Jak se můžeme dozvědět z inventáře z roku 1888, zámek nabízel následující komfortní zařízení: V I. patře se nalézaly pokoje pro panstvo 3x, knihovna, malá jídelna, balkónový salón, ložnice, šatna, lázeň, pokoj komorné, toaletní pokoj, ložnice Její Excelence, ložnice pro hosty 2x, salón pro hosty, pokoje pro hosty 4x, pokoj pro služebnictvo 2x, kávová kuchyně, sklad prádla, oratoř, přípravna. V přízemí se pak nacházel byt klíčnice, divadlo (v té době již sloužilo jako sklad zahradního nábytku a postelí), postrojová komora, pokoj pro služebnictvo, pokoje pro hosty 2x, pokoj domovníka, sklady, záchody, pokoj podomků, pokoj sloužících, pokoj kočích 2x, vozovna, sklad krmiva, konírna 2x, malá konírna a kvelb. V bývalé úřednické budově (prelatura) byly v 1. patře pokoje pro hosty 2x, jídelna, pokoj komorníka, pokoj kuchaře, v přízemí zámecká kuchyně, komora na nádobí a prádlo, spižírna[18].

V dalších letech, po smrti Klotildy hraběnky Clam-Gallasové, byl zámeček starostlivě udržován a opečováván díky jejím dcerám, Eduardině kněžně Khevenhüllerové-Metsch a Klotildě hraběnce Festeticsové. Kněžna Khevenhüllerová zde dokonce v letních měsících ve válečných letech 1914-1917 provozovala lazaret pro rekonvalescenty. Je však nutné podotknout, že se šlechtě po roce 1918 v nově vzniklém Československu nevedlo nejlépe, a to kvůli novým restrikčním zákonům vedeným proti šlechtickým výsadám. V r. 1918 bylo zrušeno šlechtictví a titulatury, majetky šlechtických rodů byly hromadně obstaveny v rámci pozemkové reformy z let 1919-1920. Např. rod Clam-Gallasů, z kterého obě urozené dámy pocházely, vlastnil 49000 ha půdy (pro srovnání - nejvíce spravovali Schwarzenbergové – 192000 ha), přičemž bylo obstaveno vždy 44 % pozemků. Cílem reforem byla konfiskace a následné přerozdělení šlechtické půdy československým občanům. Majetek pohledských dam spravoval již od poč. 20. stol. velkostatek spojený se jmény Josefa a Eduarda Bauera a později v 30. letech se jménem Maxe Turnovského, ale sama pozemková reforma se přímo pohledského majetku výrazněji nedotkla (ne již samotných Clam-Gallasů). Tituly se bez ohledu na vydaný zákon používaly, o čemž svědčí i zápisy v pohledské kronice.

Clotilda hraběnka Festeticsová se stala po smrti své sestry Eduardiny v r. 1925 jedinou majitelkou pohledského panství a i nadále ho udržovala ve velmi dobrém stavu. O park se staral p. zahradník Král, hraběnka štědře přispívala na nejrůznější kulturní a bohulibé počiny. Například v roce 1930 byl kostel sv. Ondřeje opatřen dvěma novými zvony, na které téměř z poloviny přispěla hraběnka Clotilda. Větší zvon nesl jméno Anna (290 kg), menší Ondřej (163 kg) a byly ulity ve firmě Rudolfa Pernera v Českých Budějovicích.

Po požáru v domě Aloise Tajovského, který těsně sousedí se zámkem a farou, šlechtična rozhodla pokrýt na vlastní náklady eternitem kostel a faru[19], zámek byl eternitem pokryt již kolem přelomu 20. století.

To již se ale nad honosným letním sídlem v Pohledu začala stahovat mračna. Roku 1939 byla na majetek a velkostatek rakouské hraběnky Festeticsové uvalena vnucená správa kvůli označení šlechty jako nežádoucího elementu neslučujícího se s idejemi národního socialismu. Po roce 1945 přišly ke slovu dekrety prezidenta republiky. Na základě dekretu 5/1945 byla tehdy 86letá hraběnka zbavena svého majetku. Zemědělský majetek jí byl zabaven podle zák. 12/1945 Sb., zbylý movitý a nemovitý majetek, který byl do r. 1945 pod německou, čili říšskou správou, pak byl zabaven podle zák. 108/1945 Sb. Celé pohledské panství tak během roku 1945 připadlo Československé republice. S případnou univerzální dědičkou majetku po bezdětných pohledských majitelkách Eleonorou Kinskou (byla to Clotildina a Eduardina neteř) nebylo v roce 1945 vůbec jednáno a její nároky, které za ni uplatňoval její manžel Zdenko Radslav Kinský, nebyly vůbec brány v potaz. A tak již na podzim roku 1945 bylo obci Pohled povoleno zřídit v prostorách bývalého zámku školu. Z vybavení zámku byla zařízena sborovna a ředitelna.

 V roce 1947 zemřela ve Vídni poslední majitelka pohledského sídla Clotilda hraběnka Festeticsová a zanedlouho poté, po únorovém převratu začal vlastník zámku – Národní pozemkový fond - s inventářem nakládat podle svého úsudku. Začalo systematické rozkrádání majetku popsané i v pohledské kronice. „V roce 1949 začal Nár. Poz. Fond rozprodávati zámecký majetek (zařízení), hlavně Ú.V.K.S.Č. v Praze, sekretariátu K.S.Č. v H. Brodě a něco také soukromníkům. Přitom bylo také něco rozkradeno. Pověst o rozkrádání šířila se po H. Brodě a okolí a dostala se i do Jihlavy. Předseda K.N.V. Sedlák přijel do Pohledu a nařídil zabavení zámeckého majetku pro Kraj. Z Prahy nesměl pak nikdo do zámku vstoupiti.

Na zásah strany přijela začátkem září do Pohledu kulturní komise vedená Dr. Zdenkem Wirthem, která po roztřídění sepsala a odvezla do Prahy historicky cenné předměty, hlavně nábytek a obrazy. Celkem 6 stěhovacích aut. Národní podnik Antiqua odvezl 2 auta nábytku, porcelánu a jiných předmětů pro své aukční síně. Zbytek koupil ředitel Čížek pro M.N.V. Pohled za cenu Kč 33.000.“[20]

 Do vlastnictví obce se podařilo zámek získat teprve v září 1949 za cenu 537.000 Kč. Zbylý inventář zámku se měsíc po jeho získání do majetku obce dočkal nečekaného – dražby. „Po dohodě s M.N.V. a K.S.Č. provedl Čížek dražbu koupeného zařízení tak, aby čistý zisk připadl střední škole na zakoupení školního nábytku. S dražbou bylo započato v neděli dne 23/10. 1949 a prováděla se po 6 neděl, proto, že z počátku nebylo mnoho zájemců. Ke konci však došlo k úplným dražebním šarvátkám o některé kusy nábytku a porcelánu. Výtěžek činil Kč 146.180. […] Celkem bylo v dražbě prodáno asi na 4 auta nábytku. Do Prahy a H. Bodu bylo již před tím odvezeno 11 stěhovacích aut.“[21]

Budova školy byla po většinu své poválečné existence spíše polyfunkční budovou. Až do 90. let 20. století zde bývaly byty, v prelatuře bydleli také místní učitelé.

Obydlenost zámku místními občany představuje samostatnou kapitolu zámecké existence. Po zřízení školy v prvním patře v roce 1945 zbylo v zámku ještě dostatek místa na to, aby se z malých zámeckých místností postupně stávaly byty, které bychom dnes nazvali spíše rozjezdové. Bydlely zde rodiny s dětmi, které většinou obývaly 2 pokoje. Jako byty sloužilo 1. patro východního křídla a také západní a jižní křídlo v přízemí. V době nejvyššího vytížení obývalo zámek až 15 rodin (čili asi 50 osob), které si ve většině případů stavěly vlastní domky na parcelách v Zahradní ulici, kam se posléze přestěhovaly. Opuštěné byty našly později jiné využití. V přízemí měl klubovnu Požární sbor, od roku 1976 fungovala v přízemí moštárna zahrádkářského svazu (až do zprovoznění nové v roce 1999), škola zřídila v jedné místnosti sklad civilní obrany, další místnost zabíraly šanony státního archivu, v 1. patře východního křídla vznikly školní kabinety a sklady učebnic. V 90. letech 20. stol. měli v západním přízemí klubovnu také skauti a to již v zámku nikdo nebydlel.

Co se zřízené školy týče, probíhala na zámku od roku 1949 čilá adaptace pro potřeby školní budovy. Prvními úpravami bylo zřízení školní jídelny, výstavba tělocvičny z bývalé jídelny, zřízení pracovny pro dívčí ruční práce, hudebního sálu s klavírem. Od roku 1953 začala škola díky radě žen vyvářet pro žáky školy i mateřské školky. V roce 1956 proběhla výměna podlah ve třídách, sborovně a na chodbě, v roce 1956 pak byly parkety položeny v tělocvičně, klubovně a byla zřízena školní družina, v roce 1977 byly vyměněny podlahy v dalších dvou třídách. V roce 1986 byl vybudován nový vchod do školy ze strany malého parku a byl opraven školní skleník. Kolem roku 2002 byl do školy zaveden plyn, značně se tak zjednodušilo a zefektivnilo vytápění tříd.

Škola v zámku byla po celou dobu existence chápána jako provizorní řešení, než bude zahájena výstavba nové školní budovy, o čemž bylo jednáno nesčetněkrát. Toto provizorium vydrželo až do školního roku 2005-2006, kdy byla tehdy už jen pětiletá základní škola v Pohledu uzavřena (činnost druhého stupně byla ukončena ve školním roce 2003-2004). Důvodů k uzavření školy se najde hned několik - nedostatek žáků (v posledním roce své existence navštěvovalo 1-5 třídu pouze 22 dětí), neúnosné provozní náklady, špatné hygienické podmínky a také vznikla nutnost splácet obecní dluh uvalený na obec v roce 2005, vzniklý paradoxně zahájením a nedokončením výstavby nové budovy školy. Škola v zámku tedy existovala plných 61 let a vystřídali se zde pouze čtyři ředitelé – František Čížek (1945-1956), Marie Čížková (1956-1964), Josef Vebr (1964-1982) a Vladimír Jokl (1982-2006).

Od roku 2006 byla zámecká budova nabízena obcí k prodeji a zůstávala nevyužita. Až v roce 2011 se podařilo odprodat budovu i s přilehlým areálem (park, sýpka, prelatura, budova velkostatku, rozestavěná budova školy, bývalá sokolovna a kinosál, přilehlá komunikace, lipová alej v obci) společnosti H. H. Holding Group za cenu 15 milionů Kč, čímž obec umořila zbytek dluhu z výstavby školy. Společnost prozatím provádí na objektu pouze údržbové a záchranné práce menšího rozsahu a stará se o veřejnou zeleň.


 

[1] Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech. Praha 1994.

[2] Svoboda, Ladislav; Lancinger,Luboš: Bývalý klášter cisterciaček v Pohledu u Havlíčkova Brodu. Stavebně-historický průzkum. Pardubice 1997, s. 65

[3] Tamtéž, s. 66.

[4] Tamtéž, s. 67.

[5] Šrámek, Josef: Klášter cisterciaček Vallis Sanctae Mariae v Pohledu ve víru doby vymknuté z kloubů, In: Havlíčkobrodsko, č. 28, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod a Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, r. 2014, s. 69.

[6] Tamtéž. s. 72.

[7] Svoboda/Lancinger: s. 4.

[8] Hloušková Helena: Z historie kláštera v Pohledu. In: Havlíčkobrodsko, č. 15, Okresní vlastivědné muzeum a Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, 1999, s. 19.

[9] Po těchto krušných letech přišel do kláštera ze Zlaté Koruny nový probošt Pavel Augustin Stohandl (†1681). Působil v Pohledu sice pouze v letech 1672-73, ale pro dějiny pohledského kláštera je jednou z nejpřínosnějších osobností, neboť v těchto letech začal sepisovat klášterní kroniku, kterou jeho pokračovatelé dovedli až do roku 1746

[10] Svoboda/Lancinger: s. 68.

[11] Stohandl, s. 41-75. In: H.H., s. 21.

[12] Svoboda, Lancinger, s. 70.

[13] Tamtéž, s. 7.

[14] Tamtéž, s. 8.

[15] Tamtéž, s. 9.

[16] Tamtéž, s. 11.

[17] Toto situování toalet v nejjižnějších částech budov bylo čistě účelové a od středověku stejné. Sázava byla odtud nejblíž a mnohé si odnesla.

[18] Svoboda/Lancinger: str. 15, 16.

[19] Farní kronika, str. 163.

[20] Pamětní kniha obce Pohled, s. 126, 127.

[21] Tamtéž, s. 126, 127.

 

Foto: zámek - 2013; lancetová okénka kostela sv. Ondřeje; kamenné prvky v prelatuře; půdorys přízemí zámku; vnitřní nádvoří zámku - 2012; kresba kostela sv. Ondřeje Edvarda Herolda z roku 1872 pro časopis Světozor; zachované architektonické prvky v 1. patře východního křídla zámku před bývalou zámeckou jídelnou; jižní fasáda prelatury - 2013; prádelní kotle v přízemí východního křídla zámku - 2012; zámecký interiér - 1930; zámecké osazenstvo s Clotildou Clam-Gallasovou uprostřed - před r. 1899; první nádvoří - cca 1920; zámecké interiéry - cca 1930; poslední snímky před uzavřením školy - 2006.