POHLEDSKÉ POVĚSTI

 Pověsti jsou doslovným nebo kráceným přepisem knihy Františka Hladíka Pověsti z Pohledu a okolí. Připojené obrázky jsou také autorství tohoto pohledského kronikáře.

O ŠAUFLEROVI 

Dokud ještě Pohled býval klášterním majetkem, byl správcem klášterního panství zlý Šaufler. Poddaní se za jeho panování měli zle, museli těžce pracovat a byli často správcem připraveni i o svůj zděděný majetek, jímž Šaufler rozšiřoval majetek klášterní. Jednou Šaufler těžce onemocněl. Poslali mu pro lékaře do Německého Brodu. Lidé, kteří potkali povoz s lékařem, tvrdili, že vedle kočího seděl též záhadný černý pán, čert. Šaufler přes pomoc lékaře zemřel, byl mu vystrojen nádherný pohřeb a přišli i poddaní z celého klášterního panství. Šauflera pochovali, ale jaké bylo udivení všech, když se vraceli ze hřbitova Šaufler se na ně díval ze zámeckého okna (a přesně z okna správní budovy - prelatury). Pohřbili ho podruhé, ale když se vraceli, byl Šaufler opět v zámku. Usoudili z toho, že Šaufler nemůže být pohřben v posvěcené zemi. Naložili proto jeho rakev na vůz a koně nechali jít, kam sami chtěli. Koně došli až na Dejpuš na rozhraní obce Pohledu, Jilemníku a Krátké Vsi, kde se zastavili. Synové Šauflerovi tam svého otce pohřbili, přičemž jeden z nich mu urýpnul hlavu. Ale ani potom neměla duše zlého správce pokoj a v lese Dejpuši lidé v noci vídávali pobíhat černého psa - Šauflera.

KAČENČIN BUK

 Za dávných dob sídlil na lipnickém hradě znamenitý, široko daleko vážený pán. Měl velmi krásnou dceru, která se jmenovala Kateřina, lidově Kačenka. Po této dívce zatoužil rytíř z hradu Ronova, ale také vladyka z tvrze Hadrburk (blízko samoty u Petrů směrem na Termesivy). To již pohledský klášter stál a proslul uměnímilovností řádových sester, takže mnohé vynikající rodiny z okolí dávaly tam svoje dcery na vzdělání. Stejně tak lipnický pán. Jelikož cesta z jeho sídla vedla kolem hadrburské tvrze, stavoval se tam často a po úmluvě s tamním vladykou souhlasil s tím, aby se vladyka ucházel o jeho dceru. S čím však pánové nepočítali, byla odmítavá odpověď dcery lipnického pána. Když hadrburský vladyka uslyšel tuto novinu, jal se pátrati po příčině svého odmítnutí. Jednoho večera s kuší procházel lesy a došel až na Kněží vrch (Pfafenberk). Pojednou se zarazil, neb pod věkovitým bukem zahlédl v přítmí dvojici a slyšel šepot. Poznal ji, byla to Kačenka. Jak je to možné, kde je přísný klášterní řád, ovšem regent kláštera byl také jen člověk a ronovecký rytíř byl štědrý pán. Teď tam stáli pod bukem a šeptali si v objetí. Po chvilce, když byl již čas k rozchodu a dvojice odstoupila od buku, neudržel se vladyka z Hadrburku a ve své slepé bolesti chtěl střelou ukončit svou lásku ke Kačence. Slabý šelest a svist šípu však varoval dvojici a rytíř strhl a ukryl dívku za mohutný kmen buku. Mladík pak vytáhl střelu a do ruky mu klesla přeražená větvička. Rozhodl se střelce nepronásledovat a raději dívku bezpečně dovést do kláštera. Kačenka pak haluzku, kterou srazil šíp, políbila a na potvrzení vzájemného slibu věrnosti ji vpletla do přezky mečového závěsníku svému rytíři. Hadrburský vladyka však o této události nemlčel a lipnický pán hodlal proto dívku odvézti do Prahy. Regent pohledského kláštera prozradil ronoveckému rytíři, co se děje. Ten sebral čeleď a ukryl se se zálohou u Habrů při cestě, kudy měl projíždět lipnický průvod. Tady je pak po krátké potyčce přemohl, chopil se svého děvčete a odvezl ji na svůj hrad. Rozhněvaný otec vtrhl polem proti únosci své dcery a oblehl hrad Ronov. Hrad statně vzdoroval, až zrada přivodila jeho pád, obléhatelé vnikli do předhradí a odtud, vrhajíce smolné věnce, hrad na několika místech zapálili. Když už chytal palác a cimbuří, vyšel rytíř a prosil jejího otce, aby mu odpustil a za syna ho přijal, ale marně. Dým se valil již i z podsebití paláce a tu se mladí lidé bok po boku vrhli do hlubiny. Rachot řítících se zdí přehlušil i otcův výkřik a trosky navršily mohylu nad těmi, kterým osud odepřel společné štěstí a popřál jim jen společný hrob. Hledali je, když požár dohasl, ale uprostřed trosek nalezli jen skrovnou bukovou ratolístku, svěží, jakoby utrženou včera. Její lístky nabíhaly do ruda a divně svítily tak, jako by na nich lpěly kapky krve. Od té doby z jizvy na buku, který lid nazval Kačenčin, vyrostla nová větev, zmohutněla. Avšak něco zvláštního připravil osud na věčnou paměť této události. Listy, jež z ní vyrůstají, nabíhají do růžova až do krvava a mnohým, kteří je utrhnou, vydrží a neuschnou. Přinášejí prý štěstí všem, kteří věrně milují a mají v úctě památku těch, které tento buk chránil.                                                                   

 O ZALOŽENÍ SVATÉ ANNY 

Písař cisterciáckého kláštera v Pohledu Jakub Čermák zapadl prý jednou při pronásledování jelena v klášterním lese (Mnišský les) do hluboké bažiny, ze které se nemohl dostat. Věřil již, že zahyne a připravoval se modlitbou na poslední hodinku. V tom uslyšel pod zemí hrát varhany a sborový zpěv, jemuž nerozuměl, ale zdálo se mu, že se v něm častěji ozývá jméno svaté Anny. Slíbil proto v nouzi, že bude-li zachráněn, postaví na tom místě kapli ke cti svaté Anny. Posilněn touto nadějí sebral znovu všechny své síly a z bažiny se dostal. Slib dodržel a dal vysušit bažinu a postavit zde malou kapli (rok 1730). Při kopání základů byl objeven léčivý pramen. První uzdravenou byla slepá žena dřevaře Tondla. Zpráva se brzy rozkřikla po celém okolí a k prameni začaly proudit davy věřících i nemocných. Zázraků přibývalo. Tehdejší abatyše pohledského kláštera Candida Marešová a opat Bohuslav Tureček se rozhodli postavit z milodarů věřících kostel zasvěcený svaté Anně. To se psal rok 1760. Ale jak pověst praví, základy byly vykopány a zedníci začali stavět. Co ale jeden den vystavěli, to nalezli vždy druhý den rozbořené. To se opakovalo třikrát. Třetího dne nalezli na tom místě, kde nyní stojí kostel, otisky šlépějí a z toho usoudili, že sama svatá Anna si toto místo zvolila. Zde byl tedy vybudován nynější kostel právě tak velký a takového půdorysu, jak stopy ukazovaly.

SIROTČÍ LOUKA

Ve spojitosti s pověstí o Šauflerovi se vypravuje o panské louce pod starým nádražím, která prý patřila sirotkům. Zlý správce prý o ni sirotky připravil podvodným soudním sporem. Od té doby každoročně, když začnou louku sekat, začne určitě pršet. Jsou to prý slzy ubohých sirotků.

BEZEDNÉ RYBNÍČKY

Na dolním konci Sirotčí louky nedaleko Sázavy byla skupinka malých rybníčků. První byl v místech pod starým nádražím a další směrem k lávce k Termesivům. O těchto rybníčcích, protože k nim nebyl žádný přítok a neměly ani odtok, kolovala mezi lidem pověst, že jsou bezedné - zejména ten poslední, jehož břehy byly více zarostlé a zdál se ponurejší, a tak se mu lidé vyhýbali. Vypravovalo se o sedlákovi, který jel po louce při senoseči kolem tohoto rybníčka a najednou se mu splašilo koňské spřežení a koně, vůz i se sedlákem zmizeli v bezedné tůni. Také o jiných utonulých v těchto strašidelných místech se za dávných časů vyprávělo.

ŽIŽKŮV DOUBEK

U Pohledu, na západním konci Sirotčí louky stával v blízkosti staré trati starý dub. Kolem dubu vedla stará stezka, která procházela Pohledem, od sklonku 13. století udržovaná pány z Ronova. Propojovala dvě významné a staré zemské stezky, haberskou a libickou. Ze všech odboček libické stezky byla tato nejstarší. Vedla údolím řeky Sázavy z Ronova na Přibyslav, Stříbrné Hory, přes Simtany, Pohled do Termesiv a Brodu. Pohledský Žižkův doubek byl opředen pověstí, že pod ním tábořilo Žižkovo vojsko a jednou dokonce sám Jan Žižka. Je historicky doloženo, že po této stezce Žižkovo vojsko skutečně projíždělo. Bylo to 16. ledna 1422, kdy Jan Žižka porazil vojska krále Zikmunda u Německého Brodu a pohledský kláštěr byl přitom oddílem tohoto vojska pobořen. Vojáci tudy táhli ještě za dva roky, v říjnu 1424, kdy pohledský klášter pobořili a vypálili. V obecní kronice je roku 1930 zapsáno, že tento stařičký dub byl již úplně vyhnilý a při velkém větru hrozilo nebezpečí jeho pádu na blízkou železniční trať. Proto musel být skácen. Stará železniční trať je již dávno zrušena, ale stezka - úzká pěšinka tudy stále ještě vede k lávce přes řeku na Termesivy.

SIMTANSKÉ POVĚSTI

 JAK BOHATL KLÁŠTER V POHLEDU

 Po smrti krále Přemysla Otakara II. (1278) nastaly kruté časy. Holomrazy střídala velká sucha, neurodilo se a do kraje vtrhl hladomor. Bída si nevybírala, zle se měl každý. Největší statek v Simtanech byl největší jen svou rozlohou pozemků, stodoly však zely prázdnotou, sýpky byly vymetené, stáje skoro bez dobytka. Hladové a podvyživené děti neměly co do úst. Proto se ustaraný sedlák dohodl se svou ženou, že půjde druhý den poprosit o pomoc do pohledského kláštera. Hned ráno spěchal do Pohledu po cestě, která vedla kolem jeho nejlepší louky. Tak jako každý hospodář byl i on pyšný na svou půdu, která se rozkládala v jednom širokém lánu hned za humny jeho hospodářství. Právě ta cesta, po které šel, dělila louku od pastvin až na skalnatý výběžek, který se směrem k Pohledu vypínal nad krajinu. Sedlák přišel do kláštera, musel si však počkat, představená ho přijala až za dlouhou chvíli. Když se dozvěděla, co ho k ní přivádí, změnila svůj laskavý tón a odmítla jeho prosby. Nemůže nic darovat ani půjčit, klášter má také málo zásob a hladové děti jsou všude. Krátká audience se chýlila ke konci, zkroušený sedlák se chystal k odchodu, když vtom ho abatyše zarazila. Přišla totiž na myšlenku, jak využít sedlákovy bídy k prospěchu kláštera. Přísný cisterciácký řád nakazoval během roku více než polovinu dnů přísné půsty, proto byla v klášteře velká spotřeba ryb a klášternice chtěly založením dalších rybníků zvýšit jejich chov. Jedno z příhodných míst pro založení takového rybníka by mohla být právě rozsáhlá sedlákova louka u cesty mezi Pohledem a Simtany. A tak došlo k obchodování a smlouvání, z něhož vyšla vítězně abatyše. Za velkou louku zaplatila několik bochníků chleba a 6 ryb, splatných jednou ročně. Klášterní kronikář zapsal tuto zprávu o výnosném obchodě abatyše Kateřiny do kroniky, a tak se zachovala i pro nás. Po zrušení kláštera byl zrušen i rybník a luka opět připadla vesnici simtanům. V roce 1962 zde byl opět obnoven rybník, a to na původním místě, neboť hráz zůstala zachována. (Původní verze pověsti byla zpracována Emiliánem Kašparem v roce 1914 na základě zápisů farní kroniky. Upravil F. Hladík v roce 1974)

ŠLAKENGRUNT

 Simtanský potok pod lesem zvaným Panina tvoří velký oblouk a stáčí se ze středu údolí k okraji lesa. Tomuto místu se odpradávna říká Šlakengrunt. Pověst vypráví, že zde stávala na vymýceném místě zemědělská usedlost. Statek měl dosti dobytka a využíval okolních pastvin. Když byla doba pastvy, pasák ráno stádo vyháněl a vracel se až večer. Jednoho dne se mu stádo nějak poplašilo, rozprchlo po pastvinách a po lese, takže je nemohl sehnat dohromady. Ubohý pasák byl již z toho celý zoufalý, slunce již zapadalo a večer se kvapem blížil. Nezbýalo mu nic jiného než se vydat do statku pro pomoc. V té době zde hospodařila zlá a prchlá selka - vdova po zemřelém hospodáři a ta vedla celé hospodářství velmi přísnou a tvrdou rukou. Pasák ji dobře znal, a tak se snažil, aby ho při návratu domů neviděla. Selka však již dávno pastýře vyhlížela, protože tou dobou byl jindy již dávno doma, a tak ho nepropásla. Když ho viděla přicházet bez dobytka, velmi se polekala co se stalo a zle se na pastýře rozhněvala, nechtěla mu věřit, že se dobytek jen tak z ničeho nic poplašil a podezříva ho z nejhoršího. Když se pastýř začal jen velmi nesměle bránit, rozčílila se tak, že pastýře i se stádem proklela a vahnala ho do noci stádo hledat. Z toho rozčílení se celý třásla, v obličeji zbrunátněna a pak se najednou na zápraží skácela, omdlela a v malé chvilce zemřela. bylo to z rozčílení na mrtvici, trefil jí šlak. Od toho času začalo se statku říkat Šlakengrunt, podle toho šlaku, který onu majitelku statku - gruntu trefil. Příběh má ale další pokračování. Pasák totiž po celou noc a ani příští den nemohl stádo nikde nalézt. Nikde neviděl ani jedno dobytče. Byl tímm velmi překvapen a pak ho zarazila jedna podivná věc. Na několika místech, kde dříve pásal dobytek, leželo několik velkých balvanů, kterých si dříve ani nevšiml. V jednom místě pak bylo těchto balvanů celé seskupení, které se velmi podobalo ležicím kravám a ovím. Lidé proto usoudili, že selkou prokleté stádo zkamenělo. Od těch dob se těmto místům říkalo "U zkamenělého stáda" a do dnešního dne na okraji lesa, ve stráni a jinde jsou tyto velké balvany k vidění. Po statku však nezůstala ani památka, měl zaniknout za husitských válek.

 UKRYTÉ PENÍZE

Tato příhoda se měla stát v Simtanech v 17. století, v době švédských válek, kdy zde stávalo jen několik usedlostí, snad tolik, žeby je na prstech jedné ruky spočítal. Ostatní domky byly podruhů a drobnějších řemeslníků. Asi uprostřed vsi, na pravé straně potoka na malé vyvýšenině, stálo dřevěné selské stavení a přilehlé hospodářské budovy s uzavřeným dvorem a zahradou kolem domu. Žil zde hospodář Tomáš Fitzka. Výměrou polí patřil v Simtanech k nejmenším, a proto ve snaze zvýšit své příjmy, stal se kostelníkem pohledského kláštera. Za svou každodenní službu byl dobře placen, a tak si velmi často přinášel domů nějaký ten stříbrňák. Na kostelničinu měl čas, neboť nejstarší syn již sám dobře hospodařil a Fitzka počítal s tím, že hned jak přejde

nejistá válečná doba, hospodářství mu předá, půjde na vejminek a kostelničině se bude věnovat dál. To, co si v kostele vydělal, ukládal stranou. Ten rok se proslechlo, že švédský vojevůdce Torstenson zvítězil nad císařskými vojsky u Jankova (6.3.1645). Lidé se začali obávat, že právě tímto krajem potáhnou jeho vojska. Každý se připravoval na odchod do lesů a ukrýval svůj majetek. Také stříbrňáky nebylo radno nechávat doma, a proto se starý Fitzek rozhodl, že peníze zakope. Připravil si malou hliněnou nádobku, kam peníze ukládal, hrdlo převázal kůží a zalil včelím voskem, aby do nádoby nemohla voda. Po dlouhém přemýšlení zakopal úspory na zahradě, blízko zdi svého domku. Vše dělal tajně a nikdo z domácích nic nevěděl. Když se pak jednou žena dotazovala, kde jsou peníze, odpověděl tajemně: "Vše jsem dobře ukryl, nikdo nic nenajde, penězům neuškodí ani oheň, ani voda." To bylo vše, co řekl, kdykoliv se ho někdo z rodiny na peníze ptal. V té době bylo v pohledském klášteře jen šest řeholnic s proboštem. Protože se jim okolní lesy nezdály dosti bezpečné, bylo rozhodnuto, že se pojedou ukrýt do hlubokých žďárských lesů. Na povozy byl proto naložen ten nejcennější majetek a zásoby, k potahům  však bylo potřeba mimo čeládky dalších spolehlivých lidí. K této službě byl také přizván kostelník Fritzka. Na Žďársku je již čekali průvodci z tamního cisterciáckého kláštera, jehož osazevstvo se také uchýlilo do lesů. Po splnění tohoto poslání se kostelník vydal na cestu zpátky k domovu. Domů však nikdy nedošel. To již krajem křižovalo švédské vojsko, a tak asi někde přišel o život. Nikdo se více nedozvěděl o jeho osudu. S Fritzkem však odešlo i tajemství místa, kde ukryl svůj stříbrný majetek. Válka přešla, na statku hospodařil jeho syn, pak jeho děti a děti jejich dětí, ale jak přecházela generace za generací, vždy se v tomto domě tradovala stará pověst, že v domě je někde ukryt poklad, kterému neuškodí oheň ani voda.

RYBNÍKY V GRUNTĚ

Simtanský potok v lesích nad osadou Simtany býval za klášterních dob několikrát zastaven hrází rybníka, kterých bývala celá skupina. Těm horním se říkalo "v Gruntě". Podle vyprávění zde bývalo místo ponuté a stŕašidelné. V dávných dobách zde prý byla upálena zlá ženština - čarodějnice. Měla prý na svědomí neúrodu a některým lidem v Simtanech prý uřkla dobytek. Ani po smrti nedala lidem pokoje. Na rybníku, na jehož hrázi byla upálena, začalo kvésti vodníkovy růže - lekníny, ale běda tomu, kdo by si je chtěl utrhnout, jistě by životem nevyvázl. Bylo to místo tiché a opuštěné, lidé se mu proto vyhýbali. Malým dětem se ještě k této příhodě s čarodějnicí přidávala pohádka o vodníkovi a lesních žínkách, jen aby je k těmto místům nic nelákalo. Později, dávno po zrušení rybníků se těmto místům také říkalo "U ženský" nebo také "Na ženský". 

ROUŠTANSKÉ POVĚSTI

O HRADU RAUBŠTEJNĚ  

Na návrší mezi údolím řeky Sázavy a údolím Jilemnického potoka, stával prý za dávných dob hrad loupežného rytíře, zvaný Raubštejn. Rytíř přepadal kupce jedoucí od Německého Brodu na Moravu a stal se postrachem německých horníků, kteří v 13. a 14. Století hledali stříbro v dolech u Německého Brodu, Stříbrných Hor, Utína a Přibyslavi.Místo je nápadné tím, že je to ostroh obklopený ze tří stran příkrými srázy a je tu tedy domněnka o umístění hradu.  Při stavbě dráhy byly prý nalezeny při lámání skály u trati zbytky zdiva, o jehož původu není nic známo. I na protější straně za řekou stával prý za dávných dob hrad Hadrburk. Dle pověsti byl hrad loupežného rytíře na Raubštejně rozbořen a rytíř se svými pomocníky byl zabit. Dosavadní jméno části zdejší osady Rouštány odvozuje se od jména hradu Raubštejna.

 ZWERGLOCH

V údolí potoka pod Rouštany, v místech, kde se potok stáčí doprava, v zarostlé příkré stráni je ukryta tajemná jeskyně. Ve skále je vylámán vchod, který se snižuje na necelý metr výšky. Vnitřek jeskyně je prostornější a má šíři ke dvěma metrům a výšku až 2,5 metru. Délka jeskyně je 13 metrů. Mezi zdejším lidem je stále nazývána původním německým názvem "Cvergloch". Měl zde totiž mít svůj úkryt a obydlí ptáčník, který prý byl malé postavy a připomínal trpaslíka (německy der Zwerg). Proto byla podle něj jeskyně pojmenována. Dále se traduje, že jeskyně měla v dávných dobách být tajnou chodbou z nedalekého hradu Raubštejna, kterému vládl loupeživý rytíř. Další verze hovoří o tajné chodbě, která měla vést až do pohledského kláštera. S největší pravděpodobností se však bude jednat o zkušební štolu středověkých havířů hledajících na různých místech zdejšího okolí stříbro.

Stránky zdarma

Vytvořte si vlastní webové stránky zdarma na doméně www.obecpohled.cz

Registrujte se zde

Vyhledat v textu

23. 3. Ivona

Zítra: Gabriel

Telefon: 569 432 821
Fax: 569 439 218
obec.pohled@iol.cz

Datová schránka: emgavya

 

 

Diskusní fórum

příspěvků: 3

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
27 28 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Návštěvnost stránek

195050